Pár střípkůůů :P

1. června 2013 v 10:40 | Strange
Jsi malá, jsi hloupá, ale já tě miluju..
Díky, ale můžeš mi to dokázat a překonat těch 180 km, co je mezi námi? Nedokážeš. Ani já ne. Tak promiň, ale já mizím. Pryč. Zakopat se. Protože jediný kluk, který mě doopravdy miluje mě vlastně ani nedokáže obejmout.
 

Omlouvám se, ale já se musím vypsat..

14. dubna 2013 v 13:58 | Strange
Každý musíme jít svou cestou… Ty jdi, jdi a buď šťastný… Já zůstávám…
Tak naivně jsem si myslela, že je mám na háku. Oba dva. Že se nic nemůže stát. Ale najednou je všechno pryč. Ani jeden z nich se nesměje. Ani já ne. A já nevím, co s tím. Mám pokračovat? Mám strach. Brečím. Co bude. Se vším. Se mnou. Kde skončím. S kým.

*Co se Ti stalo, že se tak smutně díváš?* "Nedívám se smutně, já smutná jsem." *Proč?* "Protože se bojím…" *A když Tě chytím za ruku, pořád se bojíš?* "Teď ještě víc… že mě pustíš."
Jenže on už mě pustil. "Nemám čas" jediná věc, kterou dokáže napsat s naprostou jistotou. Vysiluje mě to. A já vím jak moc to nemá cenu. Nemá cenu řešit něco, co už nikdy nebude a vím, že za mnou v létě určitě nepřijede jak mi slibuje. Už se se mnou ani nebaví. Jediný kdo se snaží o komunikaci jsem já. A to u obou. Srát ne všechno. Mám řešení pro vše.. Jdu se zahrabat..


Co je horší: Nikdy nepoznat nebo poznat a ztratit?
Já ho nechci ztrácet. Bolí to. A nejenom mě, ale i všechny okolo mě. Nechci. Už nechci v tomhle pokračovat. Chci s s ním promluvit, ale on se mi jen směje do ksichtu. Končím. Já končím. Se vším.


Nevěř vždy tomu, kdo se Ti do očí dívá. I v krásných očích totiž faleš se skrývá.
Byla jsem jeho hračka. Nic víc. Nic míň. Pochybuju že ke mě někdy něco cítil. Mám právo být naštvaná nebo to zbytečně přeháním a on doopravdy už poslední dva týdny nemá čas? Všechno to začalo tím, že mi nechce dělat falešné naděje a pak přišlo to jeho "nemám čas".


Největším a nejtěžším důkazem lásky je nechat toho druhého jít vlastní cestou.
Jenže já to nedokážu. Nechci ho nechat odejít. Nemůžu mu říct Sbohem. Nemůžu. V poslední době se utápím ve vlastních slzách po konverzacích s ním. Potřebovala bych zapomenout. Potřebovala bych aby se to nikdy nestalo.



Milovat a být milován

29. března 2013 v 0:01 | Strange |  THREE years with him
Listen to your hearts..
Je toho hodně, co napsat. Je toho hodně, co říct. A problém je, že nevím, kde začít - Poslední dobou je toho na mě moc. Díky škole a hlavně klukům (nikdy jsem nevěřila, že tohle řeknu) nemám čas. Žádný. Každou chvíli mám nějakou grafikou "zakázku", každou chvíli mě kluci překecávají ať jdu s nimi skypovat a já nedokážu odtrhnout zrak od fotky, co mám na ploše. Mám tam Huga. Ve třech podobách. Hřebec, Milovník a Ťuťán. Představte si to. Mohla bych tu psát milión slohovek o tom, co se teď děje. Proč teď nejsem u Huga. Proč mi to ve škole momentálně nejde. Proč se trápím kvůli něčemu, co nikdy mít nebudu. Proč si všude představuju jeho obličej. Ale to já nechci. Chci vzpomínat. A dnes se vrátíme do roku 2011. Do léta 2011. Tenhle rok. Tohle léto. Se něco stalo. Něco, co navždy ovlivnilo můj život. Nevím jak to mám napsat. Jak to napsat aby jste to pochopili. Nejde to. To by jste tam museli být. V ten den jsem si setsakramentsky uvědomila jak si nevážím toho, co mám. Jak jsem v jednu chvíli nasraná na Huga, že nechce šlapat jako správně nastavené hodinky. Že nechce být ten ukázkový angličák z knížky pro začátečníky. V ten den jsem si uvědomila, že veškeré blogové (koňské) hvězdy mají koně. A píšou články o tom jak skvělé měli tréninky a bla bla bla.. Bylo mi líto, že já nic takového psát nemůžu, ale věděla jsem, že to, co žiju já je o 1000% lepší než to, co oni. Věděla jsem, že i přestože ten kůň je divoký a tak nějak v tu dobu nejezditelný byla jsem šťastná. Už jsem nejela podle knížky. Našla jsem si svůj styl. Tenkrát jsem z toho byla strašně šťastná. Hledala jsem vlastní způsoby, přestala číst ty děsně naučné knížky (já je nechci odsuzovat.. nechci.. ale tak to prostě bylo). Došlo mi, že každý kůň je jiný, stejně tak jako člověk. Že nemůžu chtít po něm něco tak těžkého. Něco tak přiškrobeného. Snažit se splynout s přírodou. Mo duine. Krok sem. Krok zpátky. Pád. Mo duine. Věděla jsem, že se to bude opakovat. Že mě bude jednou štvát. Podruhé bude zase jeden z nejlepších koní. Mo duine. A pamatuju si svoje slzy když jsem odjížděla od Huga a on běžel podél ohrady a snažil se mě dostihnout. Pamatuju si taky jak si zranil nohu o ohradník (trdlo jedno) a já ho tam každý den chodila stříkat desinfekcí. To všechno si pamatuju tak dobře. Ale to, co zanechalo v mém srdci nejvíc byl den na konci roku 2012. Neměl to být problém, ale byl. Když se spojili ohrady. Když se z něj stal valach. Když do jeho území vpustili klisny. Nic víc, nic míň. Tenkrát jsem byla na dně. Začít odznova byla pro mě hrozná představa. Bylo až moc rušivých elementů, které mi bránili se ho nebát. Ale i přesto jsem doufala a po pár měsících práce se dočkala. Byl to můj starý ryzáček Hugo.. Forever Mo duine..

Význam slova Mo duine si přeberte sami ;) Rozviňte svojí představivost a přemýšlejte.. :))

 


Three years with him

28. března 2013 v 10:09 | Strange |  THREE years with him
*Doporučuji dávat pozor ke konci ;)

TYwH - Co možná nikdo neví..

27. března 2013 v 12:35 | Strange |  THREE years with him

Three.... Really?

Kam dál