Omlouvám se, ale já se musím vypsat..

14. dubna 2013 v 13:58 | Strange
Každý musíme jít svou cestou… Ty jdi, jdi a buď šťastný… Já zůstávám…
Tak naivně jsem si myslela, že je mám na háku. Oba dva. Že se nic nemůže stát. Ale najednou je všechno pryč. Ani jeden z nich se nesměje. Ani já ne. A já nevím, co s tím. Mám pokračovat? Mám strach. Brečím. Co bude. Se vším. Se mnou. Kde skončím. S kým.

*Co se Ti stalo, že se tak smutně díváš?* "Nedívám se smutně, já smutná jsem." *Proč?* "Protože se bojím…" *A když Tě chytím za ruku, pořád se bojíš?* "Teď ještě víc… že mě pustíš."
Jenže on už mě pustil. "Nemám čas" jediná věc, kterou dokáže napsat s naprostou jistotou. Vysiluje mě to. A já vím jak moc to nemá cenu. Nemá cenu řešit něco, co už nikdy nebude a vím, že za mnou v létě určitě nepřijede jak mi slibuje. Už se se mnou ani nebaví. Jediný kdo se snaží o komunikaci jsem já. A to u obou. Srát ne všechno. Mám řešení pro vše.. Jdu se zahrabat..


Co je horší: Nikdy nepoznat nebo poznat a ztratit?
Já ho nechci ztrácet. Bolí to. A nejenom mě, ale i všechny okolo mě. Nechci. Už nechci v tomhle pokračovat. Chci s s ním promluvit, ale on se mi jen směje do ksichtu. Končím. Já končím. Se vším.


Nevěř vždy tomu, kdo se Ti do očí dívá. I v krásných očích totiž faleš se skrývá.
Byla jsem jeho hračka. Nic víc. Nic míň. Pochybuju že ke mě někdy něco cítil. Mám právo být naštvaná nebo to zbytečně přeháním a on doopravdy už poslední dva týdny nemá čas? Všechno to začalo tím, že mi nechce dělat falešné naděje a pak přišlo to jeho "nemám čas".


Největším a nejtěžším důkazem lásky je nechat toho druhého jít vlastní cestou.
Jenže já to nedokážu. Nechci ho nechat odejít. Nemůžu mu říct Sbohem. Nemůžu. V poslední době se utápím ve vlastních slzách po konverzacích s ním. Potřebovala bych zapomenout. Potřebovala bych aby se to nikdy nestalo.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama